Třinecký juniorský tým získal v sobotu další mistrovský titul. Oceláři potvrdili pozici klubu, který poslední dobou sbírá na juniorské scéně nejvíc vavřínů. Od premiérového titulu v roce 2016 slavili ještě třikrát, a to v letech 2019, 2024 a teď i 2026. Brankoviště Ocelářů měl v závěru finálové série proti Pardubicím na starost odchovanec klubu Matyáš Javorek. Jak teprve sedmnáctiletý talent bude vzpomínat na zatím nejkrásnější momenty své začínající kariéry?
Matyáši, gratulace ke zlatému triumfu. Jaké byly pocity po závěrečné siréně, kdy jste porazili Pardubice 3:1?
Velká euforie, nepopsatelně krásný pocit! Předtím jsme doma prohráli a věděli jsme, že už nechceme hrát sedmý rozhodující zápas. Že finále chceme ukončit hned v šestém utkání v Pardubicích. Bylo to náročné, ale dotáhli jsme to k vítěznému konci.
Jak jsi prožíval konec utkání? A kdy přišla jistota, že už vám titul neunikne?
Od desáté minuty třetí třetiny jsem upřímně už byl na vážkách. Už se mi v hlavě strašně těžko hledala koncentrace, protože jsem o tom fakt strašně snil, a už mi to trošku motalo hlavu. Snažil jsem se pořád držet. Pak jak bylo čtyřicet sekund před koncem vhazování ve středním pásmu, tak jsem si říkal, že to už snad musíme dát. Tam už jsem povolil.
Gólmanskou jedničkou třinecké juniorky byl původně tvůj slovenský kolega Denis Čelko. Ten ale v průběhu finálové série musel odcestovat k národnímu týmu před MS U18. Jak se ti podařilo vyrovnat se s tlakem a velkou zodpovědnosti?
Já jsem to tak nějak věděl a počítali jsme s tím. Tlak jsem si proto moc nepřipouštěl. Na pozici backup gólmana jsem se připravoval od začátku play-off, protože jsme tušili, že by to mohlo přijít. Máme se s Denisem neskutečně rádi, máme super vztah, takže mi tu strašně chyběl. Jsem celkem zklamaný, že tu s ním teďka nemůžu být, ale oslavím to i za něj.
Vaše poslední finále se časově skoro překrývalo s finálovým duelem áčka v hlavní aréně. Šli jste pak sledovat starší kolegy nebo jste slavili?
Přiznám se, že naše oslavy měly přednost. Nejprve v kabině, poté v autobusu na cestě zpátky. Pak ještě v jedné restauraci a vše jsme ukončili v třinecké Radegastovně. Pokračovalo se také na druhý den. Vše bude vrcholit ve středu, kdy to oslavíme před vyprodanou Werk arénou v Třinci, kde budeme slavnostně dekorováni prezidentem klubu.
Pan Moder byl osobně přítomný také v Pardubicích během utkání. To je asi příjemné, když nejvyšší představitel Ocelářů viděl váš úspěch, že?
Je to velká pocta, moc jsme si toho vážili, že tam byl pan Moder nebo pan Peterek. Zrovna to vyšlo se zápasem áčka, což bylo perfektní. Přišlo nám fandit hodně našich fanoušků, byli tam rodiče a další přátelé či kamarádi.
Máš 17 let, plnoletý budeš už za necelý měsíc. Fandové tě možná ještě tolik neznají. Prozraď, kdo je tvým gólmanským vzorem?
V dětství byl mou největší inspirací Šimon Hrubec. Když mi bylo asi osm let, mohl jsem s nim dokonce prožít jeden mediální trénink. Vše mi tehdy domlouval k mým narozeninám můj táta. Šimon je mým vzorem, stále chytá špičkově. Mám rád taky Petra Mrázka či finského brankáře Sarose. Ale to jen po technické stránce. Po životní stránce je vzorem určitě Šimon Hrubec.
Zvládáš krom svých brankářských povinnosti také školu?
Původně jsem v dorostu chodil v Třinci na obchodní školu. Poté jsem ale spolu se svým nejlepším kamarádem přešel na střední odbornou školu v Třinci na Kanadě. Tam jsem dokončil první ročník, obor logistika. Jelikož jsem ale v minulé sezoně chytal v Brně, tak jsem si skrze agenta zajistil školu v Litoměřicích. Studuji už druhým rokem distančně, obor sportovní management. Máme tam mladé učitelé, spolupráce je výborná, vycházejí mi vstříc. Výuka i zkoušky probíhají převážně online. Občas ale musím do Litoměřic kvůli zkouškám zajet i osobně.
Jaký je tvůj hokejový sen, čeho bys chtěl v kariéře dosáhnout?
Nedívám se moc do budoucnosti, spíš uvažuji v malých krocích. Chtěl bych se rozhodně jednou jako brankář uživit. Jestli to bude na úrovni extraligy nebo v jiné lize, na tom tolik nezáleží. Teď se chci postupně dostat do kategorie dospělých. Uvidíme, co budoucnost přinese. Chci být hlavně šťastný, hokejem se bavit a přinášet radost také lidem okolo.
