Změnila bych známé rčení: Chytrému napověz, hloupého kopni, na: klidnému napověz, splašeného kopni. Nutně potřebuji poslat aktuální fotku na web a nemám signál.
Vybavuji si reklamu operátora chlubícího se stoprocentním pokrytím a skřípu zuby. Co teď? „Jedině hospoda,“ mumlám si a vyrážím. Vtrhnu dovnitř. Tam za stolem dva chlapi s číšníkem v klidu u pivka sledují sportovní utkání.
„A ruší je nějaká ženská,“ říkají jejich pohledy. „Máte tady wifi?“ vyhrknu. Dva z nich vypadají, že netuší, o co jde, číšník kývne. „A jaké je heslo?“ ptám se a chystám si mobil. Číšník pomalým krokem odkráčí k telefonu a volá kolegyni.
„Nemáme heslo,“ odvětí a vrátí se ke stolu. Najedu si na jejich síť a ouha, chce to po mě heslo. Zkouším dvakrát nervózně třikrát, furt. Opět tedy trojku ruším v siestě. „Ale ono to po mě heslo chce.“ „Ano. Nemáme heslo,“ slyším odpověď.
„Musíte mít,“ trvám si na svém. Číšník už málem hláskuje jak pro blbce: „Naše heslo je: nemáme heslo.“ Uf. Jenže to není všechno, co moje zahlcená hlava zmastí.
Jelikož jsem v posledních minutách stále myslela na to, že nemám signál, popadnu mobil a místo onoho neobvyklého hesla tam píšu: Nemáme signál. Jednou, dvakrát, třikrát a ne a ne se připojit.
Zoufale vyruším štamgasty do třetice. „To heslo bude špatně,“ povídám číšníkovi. A co tam píšete?“ chce vědět. „Nemáme signál,“ hlesnu.
V jeho očích se v tu chvílí dá číst: „Asi si na něm stojíte.“ Ale opět v absolutním klidu hláskuje: „Tak tam prosím napište, nemáme heslo.“ „Děkuji,“ hlesnu, odešlu fotku a mizím. Červená jak můj kabát.
Jana
Komentáře
