TŘINEC Před léty na Beskydské laťce započal svou skvělou kariéru, nyní ji na stejném mítinku symbolickým skokem završil. Jaroslav Bába skočil 150 cm, od pořadatelů dostal dort a šek na 50 tisíc korun pro svou nemocnou dcerku.
Oznámil jste: končím! Nelitujete svého rozhodnutí?
Samozřejmě, že v nohách mi to ještě malinko cuká, ale nelituji toho. V posledních letech mi skok vysoký nedělal radost, moje výkonnost šla dolů. Popravdě jsem končil dlouho. Poslední dva roky nebyly dobré, už jsem se trápil. Některé tréninky naznačovaly, že bych mohl něco skočit, ale už jsem se nedokázal uvolnit a vyhecovat, závodnická bojovnost vyprchala.
Co se vám honilo hlavou během rozlučky v Třinci?
Přišlo mi to moc dojemné. Vzpomínal jsem na první ročník znovuobnovené Beskydské laťky v roce 2003, kdy jsem skočil 226 cm. O rok později jsem tu skočil 232 cm. Pak se rekordy začaly posouvat, Beskydská laťka začala nabírat na obrátkách, začaly sem jezdit hvězdy ze zahraničí. Rekord laťky, 235 cm, má Lysenko. Když jsem ho vloni sledoval, už jsem jen tiše záviděl.
Tolik jste skočil i vy na Hustopečském skákání, pár dnů před Beskydskou laťkou. V Třinci jsme to nezopakoval.
Takové výkony se neskáčou jeden za druhým, tak vysoko to nelítá v každém závodě. Na laťce jsem tenkrát skočil jen 227 cm, 233 jsem už neskočil.
Váš nejlepší výkon v kariéře měl hodnotu 237 cm. Kde to bylo?
V Německu, v roce 2005. Bylo to asi týden nebo deset dnů po Beskydské laťce. Mezitím jsem byl nemocný, po nemoci mi to vždy takhle vylétlo.
Váš poslední skok v Třinci byl 150 cm. Jak se vám skákalo v riflích?
S tím mám velkou zkušenost, protože teď jsem trenérem na Olympu v Praze. Mám tam několik sedmibojařů, pomáhám jim s technikou. Kolikrát se nestihnu převléct a tak skáču v riflích. Jednou jsem jim chtěl ukázat správný rozběh, skočil jsem 190 cm v šusťácích. Z druhé nohy jsem skočil 185 cm, to jsme se hecovali s Matúšem Bubeníkem. Myslím si, že takových 210 nebo 215 cm bych byl schopný ještě nějakou dobu skákat i bez tréninku. Ale ptám se, proč?
Zatím si udržujete štíhlou linii. Neobáváte se toho, že výrazně přiberete?
Já bych přibral rád, protože oblečení na mě pořád visí jak na věšáku. Dříve jsem se v jídle trochu omezoval, jedl jsem zdravěji. Teď jím všechno, ale zatím jsem přibral jen kilo, mám nějakých 87 nebo 88 kg. Do té stovky bych mít mohl, více bych ale vážit nechtěl. To bych si pak koledoval o nějaké zdravotní problémy.
Když už jsme u zdraví, nepodepsala se na vás neblaze operace kotníku, kterou jste kdysi podstoupil? Po ní jste už tak vysoko neskákal.
Ten kotník po operaci byl jiný, už nebyl tak pružný. Zpevnil jsem ho až po nějaké době, musel jsem na tom hodně pracovat. Dřív jsem se na nohu mohl spolehnout, pak najednou jako kdyby všechno odešlo. Po operaci jsem se dostal na 233 cm venku a 234 cm v hale, ale po zranění jsem už neměl takový drajv. Jakmile se kotník ozval, už jsem nešel přes hranu jako dříve. Přestal jsem si myslet, že jsem nesmrtelný.
Celou kariérou vás provázela skladba Jump od van Halen…
Kdysi jsem skákal i na Highway to hell od AC DC. Van Halen mě provázel od mládí. Skladbu Jump mi poradil trenér Aleš Duda, bylo to na závodech v Německu. DJ, který pouštěl muziku, jsem si o ni řekl, měl ji tam. Skočil jsem si osobák, písnička se mi zalíbila, a tak jsem u ní zůstal.
Dá se říct, že profesionální kariéru jste kdysi začal právě tady v Třinci, kde jste přijel coby neznámý výškař?
Moc rád na to vzpomínám. I na halu STaRS, v ní jsem skákal rád. Ty začátky byly moc hezké, když se člověk zlepšuje, jde dopředu a neví, kde bude jeho hranice.
Splnil jste si během úspěšné kariéry všechno, co jste si přál?
Ne, nesplnil. Chtěl jsem získat nějaké medaile navíc, některá čtvrtá místa mě mrzela. Třeba na mistrovství světa v roce 2011 v Tegu jsem na pokusy skončil bez medaile. O tři roky později jsem na mistrovství Evropy v Curychu také sahal po medaili, ale skončil jsem čtvrtý za Ivanem Uchovem, také na pokusy. Někdy, jako třeba na olympiádě, kde jsem skončil třetí, jsem měl štěstí, ale některé jiné příležitosti jsem nevyužil.
Budete se do Třince vracet?
Každopádně, budu! Rád bych sem jezdil i s nějakými závodníky. Jinak s rodinou bydlíme kousek od Kralup, v Praze trénuji svou skupinku. Sem se dostanu jen občas, většinou když jedu navštívit rodiče.
Přijedete i kvůli Stanislavu Sajdokovi?
Se Standou jsme dobří kamarádi, ale odmala jsme byli obrovští rivalové. Skákali jsme proti sobě už jako mladší žáci. Na Valašské laťce já byl mladší žák prvním rokem, Standa druhým. On skočil 152 cm, já 144. Když jsem ho doháněl, on coby starší mi vždycky utekl. Přeskočil jsem ho až v juniorské kategorii.
Kdo byl váš výškařský vzor – světový rekordman Javier Sotomayor z Kuby?
Dokázal obrovské věci, měl nenapodobitelný styl. Každý chtěl být jako on.
Neděsí vás to, že se o vás po čase přestane mluvit?
Ne. Sláva je hrozně pomíjivá. Možná ještě rok dva si někdo bude pamatovat, kdo je Bába. Ti mladší už to možná ani neví. Rád bych za tu dobu někomu z nich pomohl dostat se do světové špičky. To je pro mě nová motivace.
Komentáře
