REGION Tento den vznikl na počest nepřehlédnutelných ptáků, považovaných za jedny z nejoblíbenějších v zoo. Přírodovědec si postavil stan přímo v pětimilionové kolonii tučňáků a pár měsíců s nimi žil.
Napsal o nich v roce 1948 útlou, ale skvělou knížku pod názvem Ostrov pěti milionů tučňáků.
Nadšenců, zoologů či přírodovědců, kteří prozkoumali a popsali, jaké je to u goril, u lvů, u slonů, u vlků a podobně, už bylo spousta, ale o životě ptáků ve „fráčku“ jsem se dříve nikde tak poutavě, místy vtipně a podrobně nic nedozvěděla. O tom, jak spolu hospodaří, jak se hádají, vychovávají potomstvo, flirtují nebo se vypořádávají s ranami osudu.
Tady je přepsaný úryvek jedné z kapitol. O nejzvláštnější věci, které na pozoruhodném ostrově Cherry Kearton pozoroval. Totiž, že tučňáci vždycky chodí zásadně jen po cestě. Nosorožec sice dělá totéž.
Ale na rozdíl od nich žije sám a buduje si cestu jen pro svou vlastní potřebu. Tučňáci však nechodí po individuálních cestách, nýbrž po cestách kmenových, které jak se zdá, jsou staré několik staletí.
Jako rozčilený Francouz
Cesty nejsou na ostrově vybudovány nazdařbůh, vedou vždy od hnízdiště kolonie k moři. A jsou vždycky přímé přesto, že tu je mnoho přírodních překážek, které je křižují. Někdy se na takové úzké stezce potkají dva ptáci přicházející z opačných směrů. Nejjednodušší by ovšem bylo, kdyby jeden zdvořile ustoupil. To by však znamenalo opustit cestu, což vůbec nepadá v úvahu.
Ti dva se tedy zastaví a hádají se. Setkali se na vrcholu balvanu, takže žádný z nich neviděl druhého přicházet. Říkám-li, že se hádají, nemyslím to doslova. Tučňáci na sebe někdy volají. Obvykle si však sdělují své myšlenky mlčky, ač při tom naklánění hlavy nejprve na jednu a na druhou stranu a nesmírně se přitom podobají dvěma rozčileným Francouzům.
Svatá trpělivost
Setkají-li se tedy dva tučňáci na vrcholu balvanu, nastane tiché mletí pantem, až nakonec jeden odstrčí druhého a pokračuje v cestě. Při dvou příležitostech jsem se přesvědčil pokusem, co se stane, je-li cesta zatarasena.
Jednou jsem napjal přes cestu kus provazu několik centimetrů nad zemí ke kotníkům, z hlediska tučňáků. Byli tím překvapeni a velmi zmateni. Nejdříve se snažili provaz přelézt, ale to bylo těžké, neboť mají neobyčejně krátké nohy.
Jeden jej tedy uchopil zobákem a podařilo se mu jej nadzvednout, takže mnoho ostatních mohlo podlézt. Pak se na provaz vrhli čtyři společně a cloumali jím sem a tam, až se uvolnily kolíčky, překážka spadla a cesta byla opět volná.
Po druhé jsem dal na cestu něco, o čem jsem byl přesvědčen, že to tučňáci neodstraní – totiž sebe. Vybral jsem si hodně úzkou cestu a posadil se na ni s nataženýma nohama, takže vyšlapaná cesta byla úplně zahrazena, ač po obou jejích stranách bylo dosti místa. Byl jsem přesvědčen, že tentokrát na tučňáky vyhraji a donutím je, aby se vyhnuli na jednu nebo druhou stranu.
Za chvíli se objevily přední řady proudu, který čítal mnoho set jednotlivců. Když se tučňáci přiblížili na dva metry, zastavili se, podívali se na mě a viděli, že mě nemohou obejít, nechtějí-li sejít s cesty. Klidně se usadili, aby počkali, dokud se odtud nehnu.
Přírodovědec: Hru jsem vzdal
Zvláštní bylo, že ti kteří byli vzadu, vůbec jak se zdálo, nepátrali po překážce. A přece se zastavili. Vzpomínám si, jak byl člověk netrpělivý, když se něco podobného přihodilo na vojenském pochodu. Ale tito tučňáci, kteří nevěděli nic o překážce, vůbec neprojevovali netrpělivost a rozhodně se nepokoušeli ustoupit stranou, aby mě buď obešli nebo dokonce pátrali, v čem překážka vězí.
Domnívám se, že bychom se na sebe dodnes dívali, kdybych měl dosti trpělivosti, ale hra mě omrzela asi za půl hodiny. Vstal jsem, ustoupil asi o deset metrů a znova se posadil. Tučňáci ihned popošli o těch deset metrů a znovu se usadili, aby počkali, až se znova pohnu.
Taková příkladná trpělivost a takové ještě chvalitebnější rozhodnutí nesejít z vybrané cesty, vzbudila moje nejvřelejší uznání. Smekám před každým člověkem nebo tučňákem, kdo se nedá překážkami odradit, aby dostal to, co chce a aby šel tam, kam si přeje, cestou kterou chce jíti. Udělal jsem tedy to jediné, co sportovec může udělat, a hru jsem vzdal.
Jana
Komentáře
