VENDRYNĚ Před týdnem jsme na našem webu publikovali fotoreportáž z Hubertovy jízdy, která ve Vendryni zavřela jezdeckou sezonu. Dnes je na řadě rozhovor Lucií Wawrzyczkovou, majitelkou Stáje Suerte, která akci pořádala, o slastech a strastech práce s koňmi.
Stáj Suerte je poměrně mladou stájí. Kdy vznikla a co Vás k založení vedlo?
Ano, stáj je poměrně takové miminko, oficiálně vznikla v roce 2016. Nejdříve jako spolek, pak jako subjekt České jezdecké federace, abychom mohli startovat v závodech. To je ta oficiální stránka věci. Jelikož u koní jsem od batolete a majitelkou koně jsem se stala snad poprvé v deseti letech, kdy mi rodiče koupili starou dostihovou klisnu, založení stáje bylo jen otázkou času.
Stáj Suerte, což španělský znamená štěstí, začala se dvěma mými koňmi – Jebethem a Cigánem – a kamarádčinou kobylkou Sisi. A pak už to jelo. Musím podotknout, že stáj není má, je to prostě všech, co jsou pod ní zapsání, všech co tady mají koně, všech přátel a rodiny, všech, co pomáhají.
Kolik máte ve stáji koní a na co se zaměřujete?
Ve stáji je momentálně 12 koní, převažují koně plemene Welsh cob, jehož chovu se nejvíce věnujeme. Ale máme tady i anglického plnokrevníka, české teplokrevníky, holandské plemeno Barock Pinto, belgického chladnokrevníka a pony.
Nedá se říct, že se zaměřujeme na jednu konkrétní věc. Máme tady plemenné hřebce do chovu, kdy nabízíme připouštění, máme chovné kobyly, ale věnujeme se taky parkurovému skákání, zapřahání. Ale hlavně nejradši se věnujeme tomu, aby byli spokojeni ti chlupáči chlupatí. Naše koně můžete potkat na dětských radovánkách, na druhý den třeba na výstavě, nebo závodech.
Jaké jsou klady a zápory této práce?
Náročná otázka a přitom strašně jednoduchá. Není to práce jako taková. Kdysi jsem pracovala u koní na plný úvazek a neměla jsem čas na ty své doma. Takže teď pracuji na plný úvazek ve skladu a koně doma jsou takovým „koníčkem“.
Práce s koňmi je lepší, než s lidmi. Má však své plus a mínus. Může to opravdu dělat jen ten, kdo to miluje, neboť je to závazek na každý den. Zda je léto nebo zima, teplo nebo mrzne, prší nebo sněží, je rodinná oslava, svatba, nebo je člověk nemocný, musí každý den vstát a jít ke koním. Ale pak, když sedíte v ohradě na zemi a koukáte na ta zvířata, jak se spokojeně pasou, je to k nezaplacení.
Je všeobecně známo, že máte ve stáji skvělé koně. Čím to je?
Děláme všechno proto, aby byly naše koně spokojené.
Máte také složené zkoušky pro rozhodčího, plánujete se tomu věnovat?
Jsem rozhodčí pro skoky České jezdecké federace. Popravdě řečeno zatím na to čas nemám, nechávám si to na důchod.
Jaké bylo Vaše nejtěžší rozhodnutí?
Když jsem musela prodat jednoho z mých hřebců. Patřím k lidem, kteří se dlouho rozhodují, takže to tehdy opravdu nebylo lehké. Avšak ta nejtěžší rozhodnutí teprve jednou přijdou, když pro mé čtyřnohé parťáky nastane čas odchodu na věčné pastviny.
Kdysi jste měla vážnou nehodu při pádu z koně. Bylo těžké se znovu vrátit do sedla?
Úrazy u koní vždy byly a budou. Kůň je velké zvíře, z vlastní hlavou a vlastním rozumem. Ale většinou za ten pád a následný úraz si jezdec může sám. Tehdy se kůň před překážkou rozhodl, že bude gentleman a nechá mě skákat jako první…Každý pád, každá chyba je dobrá věc, pokud se poučíme a posuneme vpřed. Základ je, alespoň podle mě, nasednout do sedla nejlépe hned, pokud to situace dovolí.
Text a foto: Lucie Brychcyová
Komentáře
